Pinkasovi slavili 175. výročí. A plzeňský ležák hasil žízeň
Jedna z nejslavnějších pražských pivnic zdolala další milník ve své bohaté historii.
Už před 175 lety tu hosté hasili žízeň i vášnivé debaty tehdy žhavou novinkou – zlatým plzeňským ležákem. Tuhle skutečnost, totiž významné jubileum vyhlášené plzeňské pivnice U Pinkasů, oslavili 10. dubna všichni příznivci restaurace a jedinečného piva sládka Josefa Grolla. Co všechno se zde za ten čas událo, není možné popsat. Vydalo by to rozsahem na celého Jiráska. Ale některé momenty si připomeňme.
Jakub Pinkas byl jedním z prvních, kdo pivo nepřelévali ze džberů, ale čepovali přímo ze sudů. I to pomohlo k lavinovitě se šířícímu věhlasu hospody, které vládl vyučený krejčí. V radostném halasu slavících, který se nesl nově rekonstruovanými prostorami Pinkasovy formanky, zaznělo i původní jméno hospody – U švingulantů. Změnu názvu si svým způsobem vynutila klientela, protože jí nikdo neřekl jinak než u Pinkase.
Řeč přišla i na náročnou službu číšníků, kteří běhali s hrozny piva v rukou možná víc než stokrát ze sklepa do všech prostor pivnice. To z důvodu zachování co nejvyšší kvality, neboť sklep byl pro sudy znamenitým úložištěm.
Od samého počátku byla tahle hospoda místem, které se stalo součástí městského koloritu. Výstava dobových fotografií představila řadu štamgastů, kteří patřili k elitě národa. Umělecké, sportovní i politické. Předvedena byla i původní klika vchodových dveří, kterou tiskli při vstupu třeba Jungmann, Palacký, Masaryk. Také Voskovec s Werichem, Vlasta Burian, Rudolf Hrušínský, Zátopkovi a mnozí další. Myslím, že každý z hostů oslavy si ji při odchodu maní podržel déle, než je obvyklé. Stala se symbolem setkávání těch, kdo nade vše milují dobře ošetřené plzeňské pivo.
Připomenut musí být i veleslavný Klub stovkařů. To jest těch, kdo během čtyřiadvaceti hodin dokázali ztrestat sto půllitrů zlatavého moku. Patřil k nim i sochař Vilém (nebo Vilím) Amort. Nevíme, kolik piv činil jeho rekord, ale protože byl králem klubu, zřejmě stovku o nějaký ten půlčík překonal.
Za pětasedmdesát let do zrození Československa si restaurace U Pinkasů vybudovala renomé, díky němuž překonala rány dějin, kterými společně s republikou prošla. Po roce 1989 její pozice poněkud zakolísala, ovšem po konsolidaci při změně majitele se znovu ve slávě vrátila do povědomí pijáků Prazdroje.
Na závěr nelze pominout jednu mimořádně bohulibou skutečnost. A to spolupráci s Provincií bratří františkánů. Díky ní vznikla pod opěrnými pilíři chrámu Panny Marie Sněžné na nádvoří za restaurací jedna z nejmalebnějších pivních zahrad ve městě. Pivo v chládku kamenného chrámu zde chutná víc než dobře.
