Padesáté výročí Betonu. Nápoj, který rozhoupal Pařížskou

Před půlstoletím vznikl kvůli světové výstavě v Montrealu jeden z nejúspěšnějších českých míchaných nápojů. Beton.

Když se 27. října 1967 zavřely brány za světovou výstavou Expo v Montrealu, československé pohostinství se začalo pomalu vytrácet ze širší špičky světové kulinářské scény. Po výsostném úspěchu celé československé expozice, na němž se významně podílela právě gastronomie, to nikdo nečekal. Není proto od věci si účast v roce padesátého jubilea od konání výstavy připomenout.

Vedle mimořádné galavečeře jsme se rozhodli oslavit i účinkování tamních barmanů. Proč? To je snadné říci. Pod tlakem událostí se tam zrodil nápoj, který od té doby patří do zlatého fondu české mixologie.

Beton, potažmo Becherovka, nejsou v barech až tolik frekventovanými nápoji. Proč tedy v Montrealu? Z nouze ctnost, dalo by se říci. Nápojáři brzy zjistili, že vlastně nemají k dispozici aperitiv, který by hostům vyhovoval. Samotná Becherovka jim byla sladká, slivovice či borovička se řadí spíše mezi digestivy. Sešli se tedy nad problémem čtyři vyhlášení odborníci. Všichni shodou okolností ze Zámecké restaurace.

Vladimír Belovič, Ivan Chadima, Bohumil Minarovič a Karel Pinka měli zadání. A také základní kámen. Belovič přišel s mixem Becherovky a toniku. Bylo to nasládlé, ale i hořké, báječně se to pilo. Takže pánové ladili už „jen“ optimální poměr a způsob servírování. Výsledkem byl nápoj jménem Becherbitter-tonic.

Když se 21. listopadu 2017 v 17 hodin otevřely brány pražského Bugsy´s Baru, začala navýsost důstojná a navýsost radostná noc. Akce s mimořádnou atmosférou měla úžasný vývoj. V 17.17 se bar začal slušně zaplňovat, v přítmí nad schodištěm svítily bílé úsměvy natěšených příchozích, a jak by také ne! Za barem je vítali a betony každému do ruky vtiskli Alex Mikšovic a Václav Vojíř. Pronikavě elegantní v bílých spencerech bez poskvrnky, pracovali s noblesou a radostí. Z každého pohybu bylo vidět, jak si večera užívají.

Užívali si ho ale i hosté. Beton v Bugsy´s Baru brzy otřásl základy domu, kde se podnik nachází. Radost tryskala z každého drinku, došlo na hodnocení mixu toho či onoho autora. Nevím, který byl který, ale vzpomínám si na toto: jeden byl sametově hladký, s lehkou stopou nasládlosti a dotekem alkoholu pouze latentním. Zatímco druhý, důraznější, měl znatelně vyšší „voltáž“. Večer probíhal v nádherné náladě, pánové perlili, mladší kolegové s respektem registrovali jejich nasazení.

Večer, původně naplánovaný symbolicky do 19:67 hodin, kypěl životem ještě o půlnoci. Nadšení hosté i jinak otrlí sebevědomí barmani současné osádky baru vysekli během doby oběma protagonistům několikrát potlesk na otevřené scéně.

Na závěr dovolte dvě poznámky. Ještě nikdy jsem se nesetkal s takovou vstřícností a pochopením u oslovených podporovatelů. Do jednoho přistoupili k eventu bez zaváhání. A řekl bych, že i s radostí. Dokonce i ti, kteří úspěchu v Montrealu nebyli účastni. Myslím, že stojí za to, abychom je zde jmenovali, a alespoň skromně jim tak vyjádřili dík za jejich reakci. Byli to Jan Becher – Pernod Ricard, Rudolf Jelínek, Mattoni- Karlovarské minerální vody – tedy kromě těch, kteří podpořili večeři ve Francouzské restauraci Obecního domu.

Ještě mi dovolte jeden počtářský experiment. Berte mě však s rezervou, matika nikdy nebyla árií z mé operety. Během trvání Expo 67 servírovala všechna střediska naší restaurace 233 552 kuvérů. Kdyby si Beton – tedy Becherbitter-tonic – dopřál každý druhý, dělalo by to 5839 litrů Becherovky. Za zhruba 180 dní to je zhruba 32 litrů denně. Úctyhodné číslo. Za jediný večer v Bugsy´s baru se vypilo 21 litrů. Sláva Betonu umocněná dvěma nadšenými barmany, kteří si to opravdu dali, jak má být, je stále živá!