Podnět pro jeho rozhodnutí se dílem zrodil na babiččině zahradě. Dostal se k němu vlastně přes všechno, co na ní vyrostlo a poté skončilo v kuchyni. A babiččiným umem se změnilo v neuvěřitelná jídla. Obyčejná, ze základního rejstříku českých kuchařek, ale jedinečná.

Na mnoha letních táborech, jichž se zúčastnil, se pak jeho vášeň rozvinula. Už jako táborník se hrnul ke grilu či kotli, aby pochytil všechno, co se tam dělo. Pravda, lákala ho i vůně dřeva a práce s ním. Naštěstí pro nás mlsné ale zvítězila kuchařina.

Ve středním odborném učiliště stravování a cestovního ruchu v Hostivaři, kam nastoupil, byl zpočátku v jisté výhodě díky exkurzům do táborových kuchyní. Nejdřív praktikoval v Jaltě a tamní praxe a pozdější první angažmá svým způsobem určily jeho další osud. V polovině prvního ročníku už pracoval jako plnohodnotný commis, pevně zakotvený v týmu.

Později se dostal k sushi a japonské kuchyni a kultuře stravování vůbec. V Jaltě to tenkrát bylo hlavní téma. Nezvyklé kompozice chutí a jejich projev, to všechno exponovalo Zdeňkovo zaujetí a přesvědčilo ho o tom, že tuhle kuchařinu chce dělat. Po škole Křížek plynule přešel z praktikujícího studenta v zaměstnance, člena tehdy ve městě respektované kuchyně.

V Jaltě zůstal čtyři roky a v tom období stihl absolvovat kurz asijské gastronomie v Amsterodamu. Potom se objevil coby projekt manažer Niels Jebens a s ním přišly změny. Skončila třeba efektní, ale náročná sekce teppanyaki – příprava pokrmů na žhavém ocelovém tálu. Tu měl Křížek rád, bavilo ho udivovat hosty jak malou show, tak především kvalitou jídel, která před jejich očima rodila.

Z Jalty odešel, když přišla nabídka do nového hotelu Boscolo. Kuchyni tam vedl Tomáš Petráň a orientace podniku na Itálii nebyla na překážku. Spousta banketů a hromadných eventů si totiž žádala pestrost, takže se Zdeněk s Asií prosadil a sbíral další zkušenosti. K tomu jako bonus pronikl i do italského vaření, které tam jezdili předvádět významní italští kuchaři. Jedním z nich byl Stefano Pala, s nímž Zdeněk vytvořil vcelku kreativní tandem.

V Boscolu se ale ani po roce nepovedlo uvést ambiciózní koncept v život. Přišlo tedy další stěhování.

Zatím poslední štaci Křížek prožil v hotelu Mandarin Oriental. Tehdy ještě v restauraci Essensia s Gregorym McLeanem, který celý hotel po dobudování rozbíhal. Zdeněk dostal pozvánku na pohovor na druhý den poté, co o místo projevil zájem. Zrovna si balil na dovolenou, ale přeskupil program a na schůzku dorazil. Po poměrně přísné zkoušce, kdy odvyprávěl recepturu na chilli lobstera (varianta singapurského chilli kraba), se vrátil domů, dokončil balení a odjel. V srpnu 2006, když si předtím užil instalaci kuchyně a stěhování stohů nádobí, nastoupil jako chef de partie pro bankety a asijskou kuchyni. Výzva jako hrom!

Potom už šlo všechno ráz na ráz, alespoň zvenčí viděno. Gegoryho vytřídal Ari Munandar, po něm přišel Jiří Štift a k němu Stephen Senewiratne. V tom čase o Křížkovi nebylo příliš slyšet, byl tak trochu v pozadí. Ale nezoufal, měl totiž dobrý důvod: espritní zahraniční stáže. Malajsie, Kuala Lumpur, Tokio… Každá přinesla svou porci zkušeností s tou kterou kuchyní, každá posunula jeho zběhlost v asijských kuchyních o další stupínek výše.

Přišel červen roku 2016 a asi největší zlom v kariéře. Byl na postu sous chefa, když jako blesk z čistého nebe přišla zpráva: Štift odchází na roční dovolenou! Než stačil Zdeněk zvážit všechno, co to pro něho znamená, jmenovali ho šéfkuchařem. Křížek výzvu přijal a úkol udržet či spíš ještě zvýšit prestiž restaurace, ze které odešla její kuchařská ikona, uchopil s vervou a nadšením. Nic jiného než úspěch se od něj nečeká.

3. 8. 2016