Dva roky v Teplickém hotýlku nebyly tenkrát kdovíjakou profesní průpravou. Přestože tam ale nenašel osobnost, která by ho nastartovala a dala mu nahlédnout do krásy opravdové tvůrčí kuchařiny, něčemu se Tadeáš Gojdič naučil. A v domnění, že dosažené základy jsou dostačující pro získávání pozic v renomovaných restauracích metropole, vydal se do Prahy.

První štace v hlavním městě nebyla nic moc co do fajnové přípravy vychytaných receptur, jako poznání pravé tváře profese mu však určitě prospěla. Návštěvníků restaurace obchodního domu Kika v Letňanech byly stovky a všichni se chtěli pokud možno slušně najíst za rozumný peníz. A přesně tohle tam tenkrát uměli, přesně tohle se naučil i mladý Gojdič.

Stále však to nebylo to pravé. Cítil, že ustrojit pár hotovek – co do množství to byla denně kvanta vystřílených kuvérů, ale šíře nabídky byla omezená – není to, po čem toužil. A navíc pořád ještě nic neuměl, alespoň ve svých očích, natož aby se přiblížil ke kuchařině s velkým „K“.

Chtěl zkrátka víc. V tamní kuchyni se ke Gojdičově štěstí však občas objevil Dalibor Navrátil, svým způsobem kuchařský guru tehdejší české gastronomické scény. Jeho zápal pro kuchyni, nadšení i zkušenosti byly rozbuškou, která odpálila Tadeášovo snažení. Pustil se do vaření naplno, učil se sám z knih, meníček velkých restaurací i vlastním experimentováním.

Navrátil byl v tom čase jakýmsi supervizorem kvality jídel v restauraci Charmant na Praze 6 (v budově PPF, kde se dnes nachází podnik Avantgarde), která měla vysoké ambice. Proto když Gojdič dostal možnost podívat se do její kuchyně, neváhal ani chvilku a do týmu přestoupil.

Ovšem ukázalo se, že restaurace si dala cíle, na které nedosáhla. Tadeáš proto po nějakém čase podnik opustil, o pořádnou zkušenost bohatší. Přidal si občasné brigády v hotelu Kempinski, nějak se mu také povedlo vyrazit na měsíční stáž do provensálského hotelu Auberge La Fenière nedaleko Marseille, a to na základě nabídky jeho spolumajitelky, michelinské šéfkuchařky Reine Sammutové. Ta si Gojdiče vybrala při svém pobytu v Praze a ten měsíc byl úžasný. Především totiž mladému šéfkuchaři ukázal, jakým způsobem na sobě může dál pracovat.

Gojdič před sebou náhle viděl jedinou cestu – k dalšímu zlepšení potřeboval cizinu. S manželkou proto vyrazili na túru do Asie, kde, jak doufali, se uchytí v zajímavém místě. Ovšem takhle jednoduché to nebylo. Evropská kuchyně měla tehdy v Asii vynikající reputaci a mnozí majitelé podniků se pídili po šéfkuchařích ze Starého kontinentu. Tadeáše si takto vyhlédl jeden z nich, nicméně ani přes jeho pomoc Gojdičovi povolení k práci od místních úřadů nedostali.

Manželé se nějakou dobu ještě potulovali po Asii a zkoumali tamní pestré kuchyně, ale tento druh sebevzdělání leze do peněz. Nakonec tedy sbalili kufry a vrátili se domů. Pro Tadeáše následovalo krátkodobé hašení personálních problémů v různých kuchyních a z toho vyplývající práce druhého řádu až do chvíle, než se rozhodl odejít z Prahy. K onomu chirurgickému řezu mu byla podnětem Rakušanka Christine Gerstmaierová, která v jihočeských Netolicích otevřela kulturní kavárnu Café Harlequin.

Majitelka kuchaři nabídla slušné podmínky, především co se týče volnosti. Mohl tak rozvíjet svoji kreativitu, což bylo pro něj hlavní. Nevadilo mu ani to, že je na všechno sám. Bez uzardění umýval nádobí a řešil vlastně všechny kuchyňské práce. A na lístku se objevovali bažanti a kančí maso, občas i jelen. Bylo to příjemné údobí, ale posílení nabídky o propracovanější kuchyni bylo pro gros tamní klientely příliš sofistikovaným projektem. A těch, kteří si Gojdičovy kreace oblíbili, nebylo tolik, aby podnik uživili.

Ku škodě své – a patrně i Harlequina – proto Tadeáš opět balil. Zpátky v Praze se neúspěšně pokusil o post šéfkuchaře ve finanční skupině Penta. Nicméně samotná účast v konkurzu mu přinesla kontakt na Miroslava Grusze a ten mu otevřel dveře do restaurací Riccarda Lucqueho. A to byl začátek příběhu, který přes restaurace Aromi a La Finestra in Cucina pokračuje na postu šéfkuchaře brněnské Il Mercato. Je brzy předjímat budoucnost, Tadeáš Gojdič má za sebou teprve své první menu. Spojení zdravě sebevědomého, odvážného a zručného šéfkuchaře s kouzelnou restaurací na Zelném trhu však může mít budoucnost. Brzy se dozvíme více.

5. 5. 2015