Ve škole Radka Davida zprvu nic neuvádělo v nadšení. V prvním ročníku mizivá praxe a během ní vaření pro pár učňů – přesněji patnáct porcí – takže stále se opakující rutina. Ve druháku zase rolování španěláků: ubalit osm stovek ptáčků nebo uplácat tisíce knedlíků také kdovíjak neinspiruje. Ještě když končil studia, nebyl o volbě povolání přesvědčen. Navíc se blížila vojna – Radek byl jedním z posledního ročníku, který rukoval na osmnáct měsíců – proto volil brigádu v hotelu Hilton, tehdy Atrium. Tam poprvé zpovzdálí nahlédl do mystéria velké gastronomie, která se odehrávala v tamní francouzské restauraci a již spolurežíroval jeden ze strůjců našeho úspěchu na EXPO 67 v Montrealu.

Po vojně zjistil, že se otevírá hotel Adria na Václavském náměstí. Proč ho zaujala zrovna tahle možnost, to už přesně neví, v každém případě se tam ohlásil a došel na pohovor. Petr Miňovský, tehdejší šéfkuchař Adrie, ho zaujal svou posedlostí pro pečlivost při práci. A mladého Davida vzala kuchařina tak, že se mu ani nechtělo po šichtě domů, jak byl plný nových poznatků.

Poprvé se setkal s celým lososem, poprvé uviděl, jak rychle a báječně ho šéf dokázal vyfiletovat. Tohle byl možná první krok ke zrodu Radka Davida – kuchaře z přesvědčení. Když totiž dokázal s lososem totéž, ne samozřejmě tak rychle, ale stejně pečlivě a čistě, byl na sebe v duchu pyšný. Cenil si hlavně toho, že v kuchyni nebyl jen „na kukačku“ a brzy se dostal ke každé práci, která byla na pořadu.

Petr Miňovský ale odešel, navíc se v kuchyni začalo „práškovat“. Tehdy byly konvenience možná ne novinkou, ale velkou módou. Módou, která se nelíbila kuchaři dosud vedeného cestami ryzí přírodní suroviny v nejvyšší kvalitě. Rozloučil se proto s Adrií a zamířil do Kampa Parku.

Veliká škola v kuchyni, kde tehdy nastavil vysoký standard Jaroslav Žídek, byla jen utvrzením správnosti rozhodnutí být kuchařem. Tehdy už ale ne „pouhým“ kuchařem, ale tím nejlepším. Nedostatek komunikace při práci v Žídkově kuchyni – mnohdy si šéfkuchař za celý den vyměnil jen pozdravy s kolegy – družného mladíka mrzel. V té době sice chodil navíc zaskakovat do Tančícího domu, kde se hrála velká gastronomická hra. Jenže když se do „Tančáku“ vrátil kuchař a Radek se záskokem skončil, odešel i z Kampa Parku.

A objevil Rybí trh s Otou Kohoutem na velitelském můstku. Mimořádná parta, úžasná práce s exotickými surovinami z mořské říše, kuchaři par excellence. Jan Pýcha, Láďa Douša, Honza Punčochář, Jan Horký – základ dnešní hvězdné gastronomické rodiny „Pipkových dětí“, že ano. Rok a půl v tomto prostředí nabitém invencí a objevováním nových cest u nás do té doby neprošlapaných dal Radkovi Davidovi moc. Když odcházel, opět na místo, které bylo další velkou výzvou, už to byl kuchař s přehledem, zvládnutou technikou a jasnou představou o tom, kam kráčí svět gastronomie.

Tehdy naskočil do party v restauraci hotelu Alcron nově otevřené po rekonstrukci a ocitl se vedle Václava Friče a Pavla Vacka v manšaftu Zdeňka Pohlreicha. Mimo jiné také s Jiřím Houškou a Jiřím Štiftem. Začal tam na studené kuchyni, v té době ji dělal rád a podle mnohých i dobře. Toužil ale po uplatnění u přípravy teplých jídel.

Další etapou byla pozice šéfa studené kuchyně v hotelu Corinthia Towers. Střídal Václava Šmerdu a šéfem mu byl Julius Dubovský, další ze slavné montrealské party. Zdánlivě tedy ideální podmínky pro to, aby byl spokojený a mohl pracovat na svém dalším růstu. Ovšem až dvojnásobná pracovní doba, stres a hlavně absence pohody a radosti z práce Davida za půl roku udolaly.

Do Alcronu, kam se vrátil, přišel už docela jiný Radek David, než odtamtud odcházel. Byl si vědom svých kvalit, uměl se ozvat, dokázal se vzbouřit proti nesmyslné práci. Byl spokojen, pracoval v pohodě i jasně určených mantinelech, všechno bylo v pořádku. Až na jednu věc. Kdysi si určil být ve třicítce šéfkuchařem. Ten věk se kvapem blížil, proto se Radek znovu porozhlédl po inzerátech a článcích o nových restauracích. A díky tomu se začala psát dnes už čtrnáctiletá spolupráce s Jurijem Kolesnikem.

Po několika hodinách debat a úspěšně zvládnutém tasting menu, které David Kolesnikovi uvařil, se ti dva dohodli a vznikla La Veranda. Od té doby restaurace vzkvétá, dočkala se i sestřičky v Kyjevě, v gastronomickém adresáři se objevila od počátku úspěšná Babiččina zahrada, vše pod Davidovou taktovkou.

Dnes je Radek David spokojen a užívá si všeho, co dělá post šéfkuchaře jedinečným. Vybavuje vlastní kuchyně, ať už nové nebo rekonstruované, má maximální volnost v práci na jídelních lístcích, určuje koncept a jeho změny. Všechny restaurace běží podle jeho vizí a spokojen je i majitel. Hlavně aby ta idylka vydržela co nejdéle.

6. 7. 2016