Vyučil se řezníkem a jako řezník první roky své kariéry pracoval. Poté, co získal výučák, přišla vojna a s ní problém. Než Petra stačili vojenští páni umístit v kuchyni, onemocněl. Nemoc se protáhla na dva roky, takže začínal dost pozdě. V podniku Pramen – Maso (jsme totiž ještě v předlistopadových časech) vystřídal postupně několik prodejen.

Tou první byla tenkrát jedna z nejvyhlášenějších na Francouzské ulici, navíc s báječnou jídelnou. Podle vedoucího se tam říkalo U Supa. Tvrdé podmínky, jaké tam panovaly, byly slušně honorovány, ovšem práce byla celodenní raubírna. Krom řemesla se tam Petr Řepásek naučil i morálce a výdrži. Brzy ale odešel a v rámci podniku vystřídal několik prodejen.

Aby změnil rutinu neustálého bourání masa, změnil dres a přešel do sféry restaurační. A hned na slušné angažmá coby „garde manger“ do nově otevřeného hotelu Forum (dnes Corinthia Tower). Tehdy měla většina hotelů a větších restaurací své řezníky, kuchyňsky upravené maso ještě k mání ve velkoobchodu nebylo. Zpracovávat každý kousek drahocenných surovin, to už byla fajnovější prácička. Navíc stíhal okoukat hodně věcí z vlastní přípravy jídel.

Po roce přišla nová možnost, v rekonstruovaném hotelu Palace. Tehdy tamní kuchyni velel po revoluci do pozice šéfkuchaře designovaný Miroslav Kubec. A tam se odehrála transformace řezníka Petra Řepáska v kuchaře. Se surovinou to uměl a přípravu dílem odpozoroval, dílem do ní pronikl až nečekaně rychle. Byl zřejmě dobrý. Když totiž odcházel tamní F&B manager do Motelu Praha v Průhonicích, vzal ho sebou, rovnou na post šéfkuchaře.

Překvapivě to nebylo v mantinelech české kuchyně, ke které mají řezníci nejblíže. V té době byla v nemilosti, vzpomínáte? Nezdravá tučná, kalorická, zkrátka jsme ji načas poslali k ledu. V Palace hotelu se potkal s francouzskou, tehdy tam velice dobrou, Průhonice byly takový evropský pelmel.

International v Podbabě, tehdy pod společností Holliday Inn, nebyl Petrovou šťastnou štací. Řevnivost v partě, napjaté vztahy mezi kuchyní a managementem, zkrátka se to nepovedlo. Přesto tam vydržel dva roky, než číše přetekla a rozloučil se. Byl už hodně otrávený, vzal by proto všechno. Dokonce by byl býval i mazal bagety v kavárně Obecního domu, chtěl prostě změnu za každou cenu. To naštěstí nemusel, ve společnosti Vyšehrad 2000 s ním měli jiný úmysl. Nasadili ho do restaurace Pod křídlem a to byl v té době nějaký podnik. I když Křídlo mělo to nejlepší už asi za sebou, Řepásek dokázal útlum zastavit, a křivku výkonů dokonce obrátil směrem vzhůru. Restauraci se znovu vedlo a on prožíval první vskutku šťastnou éru.

Ale nic dobrého netrvá věčně. Kamarád mu nabídl práci ve svém penzionu ve Špindlerově Mlýně a Petr, trochu zpovykaný úspěchem, přijal. Penzion ale prostě nešel. Znovu se tak propadl z jistoty dobré práce někam na pokraj kvality, navíc existenčně to také nebylo to, co čekal. Abyste rozuměli, nechtěl zlatý důl, ale aby si sám doplácel výplatu, to také ne.

Dostal se na Vikárku. V čase, kdy ještě především skupiny dokázaly podnik dennodenně zaplnit. Hodně práce, pěkná moderní kuchyně a také ubíjející rytmus skupinového režimu. Rychle připravit, rychle vystřílet, pár minut oraz a to celé znova, o tvůrčím přístupu se nedalo mluvit.

Posypal si proto hlavu popelem, byl opět přijat do Vyšehradu 2000 a vrátil se Pod křídlo. Obrazně i doslova. Po krátké epizodě na cateringu se uplatnil v rekonstruované Malostranské besedě. Překvapivě se teprve tam dostal k české kuchyni, kterou má rád a daří se mu v ní. Každé nové menu znamená boj o to, co ze starého vyřadit. Tak jsou Pepáskovy kreace populární. Kdysi pokukoval po fine diningových podnicích, dnes už ne. Ví totiž, že dobře odvést českou kuchyni je těžké. Nepodlehnout skupinám „zasvěcených“ rádců, zda do kaldounu nudle či ne, jestli kulajdu s koprem, nebo bramboračku s buchtami. Vaří, jak nejlépe umí. A na talířích se to pozná. Syndrom vyčerpání invence mu zatím nehrozí a tak se ti, kdo si kuchyni Malostranské besedy s Petrem Řepáskem v čele oblíbili, mají ještě dlouho nač těšit.

22. 10. 2015