Jeho otec razil názor, že nejdůležitější v každé profesi je nasazení a stoprocentní výkon. A protože Pavol Pavlík tento přístup od počátku razil stejně vehementně, mohlo se stát, že by vyrostl ve špičkového umělce či vrcholového sportovce. Ale vydal se jinou cestou, cestou hotelových kuchyní, odkud se brzy dostal do ansáblu hráčů nejvyšší gastronomie.

Věren své filozofii být nejlepší, přišel jako hotový kuchař už z vojny. V tatranském hotelu Hubert Vital Rezort na sobě navíc začal důkladně pracovat. Koncentrace, touha vyhrávat a stále nová témata k prozkoumávání Pavlíka brzy dovedla na šéfkuchařské pozice. A ne ledajaké. Už po třech letech v Hubertu se jím stal poprvé. A to v jednom z nejlepších zařízení, kterými tehdy Vysoké Tatry disponovaly. Vybraná klientela s tehdy jedinečně vybaveným hotelem a ambiciózní kuchyní byla pro mladého šéfkuchaře obrovskou výzvou.

V roce jeho šéfování kuchyni v Hubertu restaurace obhájila prestižní cenu Restaurace roku. O kuchaři s velkými ambicemi se začalo mluvit a Pavlíkovi padaly na stůl první nabídky k přestupu. A hlavičky nesly názvy nejlepších hotelů v zemi. Tehdy ještě v Tatrách neexistovala pětihvězda, takže Hubert a další čtyřhvězdičkové adresy byly vrcholem.

Nakonec zvolil Tri Studničky, odkud se stěhoval do Grandu v Jasné. To už v Nízkých Tatrách, jak jste jistě zaregistrovali. Vlastník obou hotelů nabídl to, co se nedalo odmítnout – pohádkovou smlouvu.

Nebyla však zadarmo. Majitelé velice dobře věděli o buldočí houževnatosti mladého rváče, a protože kvalita tamních kuchyní skomírala, spolehli se na jeho instinkt. Za čtyři roky Pavlíkovy práce se obě restaurace vyšvihly z mokřadu průměrnosti na výsluní zájmu lyžujících labužníků.

Těžko říct, zda Pavolovi chybělo těch pár metrů výšky štítů ve Vysokých Tatrách, nebo se mu prostě zastesklo. Ať tak či tak v roce 2006 se tam vrátil. Tenkrát to bylo do nového hotelu Hills, a že šlo znovu o pozici nejvyšší, není třeba dodávat. Vydržel tam rok a Tatry mu přestaly stačit. Zkusil si práci v nejlepších hotelích, dal jim vše, co uměl, a dotkl se stropu. Jak už byl z domova nastaven, chtěl výš.

Výš, to byla tehdy jedině Praha. S Flambée, hotely jako Boscolo, Alchymist a dalšími. Ale i s tři roky existujícím skvostem Le terroir, jehož pověst akcelerovala druhou kosmickou rychlostí. Dostatečně sebevědomý a slušně vybavený, mohl si dovolit zaklepat na dveře kterékoliv restaurace v metropoli. Zkusil Alchymist, zastavil se v Boscolu, prověřil sám sebe vedle francouzského kuchaře v restauraci Le Patio.

Zalíbilo se mu nejvíc ve Flambée, o němž přemýšlel jako o svém pražském přístavu. Vlastně se už rozhodl vstoupit do týmu Dušana Jakubce, jen ještě odskočil „na kukačku“ do Le terroir. Dal si jeden den vedle Jana Punčocháře v těsné kuchyni, kde se hodně hrálo na vztahy a pohodu. To nakonec rozhodlo. Pavol se ve Flambée omluvil a naskočil do Le terroir.

Kde by býval tušil, že po zhruba osmi letech převezme celou kuchyni po odcházejícím Janu Punčochářovi! Patrně by šlo o mimořádnou skutečnost v Pavlíkově kariéře, kdyby ovšem nad restaurací nevisel stín brzké derniéry. Ať už se ale podnik koncem roku 2015 zavře, nebo se podaří sehnat podporu a pojede se dál, jméno Le terroir z mapy pražské kulinarie definitivně zmizí. Pavolovým hlavním úkolem je, aby to byl odchod z nejvyšších pozic.

15. 3. 2015