Třeba když si spolužáci vyprávěli po vánocích o dárcích, Martin zmínil, že dostal dranžírák. „Cože?“ Když ovšem objasnil, že jde o parádní, takhle dlouhý šéfkuchařský nůž, byl za hvězdu. Měl přece kudlu, kterou mu všichni záviděli.

Cestu k masu odstartoval po návratu do civilu. A sice v Myslivně na Žižkově, tehdy velkým hitem s nabídkou zvěřiny. Právě tam se mu maso a jeho příprava dostaly pod kůži, aby tam už natrvalo zakořenily.

Potom tu byl Fromin, ambiciózní gastronomický projekt. Vedle „Pipkových dětí“ se v šestém patře tehdejší Družby uprostřed Václavského náměstí vytvořila druhá líheň dnešních velkých mužů vysoké gastronomie. Jenže Fromin přes velké cíle a velice dobře rozjetou koncepci nějak ztratil dech. Tamní zdravé jádro, v němž byl i Matys, se srotila okolo vznikajícího řetězce Ambiente.

Když v rozvoji projektu Ambiente přišla na řadu první brazilská restaurace s konceptem opravdové churrasqeiry a nabídkou grilovaných mas všech druhů, měli všichni jasno. Nemohl to dělat nikdo jiný než Mario, jinak mu totiž kamarádi neřeknou. V Praze tehdy nevídaný koncept město doslova zbláznil. Pobláznění trvá s občasnými výchylkami dodnes a Martin Matys je u toho stále. Když vezmete v potaz, že z jednoho kusu hovězího tu těží pouhých 40 kilogramů vybraných partií masa, kterého tu ročně vydají okolo pětadvaceti tun, umíte spočítat to stádo? Já ne.

Ovšem k dobrému kuchaři patří i schopnost improvizace a reprezentace. S úplnými základy české kuchyně vyrazil Matys svého času do Brazílie, aby ji tam představil. Své kvality prokázal tenhle nepříliš hovorný, zato však neskonale pracovitý muž naprosto přesvědčivě. A to hned dvakrát. Poprvé když z Prahy nedorazily včas suroviny, bez nichž typickou kuchyni českých hotovek nepřipravíte, jak se má všeobecně za to. Matys bez sebemenší stopy zmatku sestavil seznam náhradního sortimentu, který se následně podařilo sehnat v diplomatické prodejně a na zastupitelstvích jiných evropských zemí. A recepce se konala. Tak báječná, že kuchaři museli dovařovat a změnu chuti – byla-li vůbec jaká – nepoznali ani ti, kdo všechno věděli.

Jindy zase při workshopu s novináři v Sao Paulu motivoval několika portugalskými větami přítomné dámy tak, že zapomněly na nové šaty, pečlivou manikúru i noblesní účesy a vrhly se do soutěže o nejlepší bramborák s nevšední vervou. Praly se s těstem, až létalo po stěnách. Sukces to byl takový, že z toho vzniklo neuvěřitelných dvacet minut vaření na živo v celobrazilské televizi. Na programu byly i v portugalštině vyprávěné vtipy – našimi kuchaři, jak jinak.

5. 1. 2015