Do jedenadvaceti let profesionální cyklista jednoho dne slezl s kola a řekl si: „Dost!“ Ještě mezi etapami jednotlivých závodů však stačil absolvovat kuchařskou školu. O vaření pochopitelně neměl ani páru. Přesto s razancí trénovaného sportovce rozrazil dveře kuchyně v tenkrát velepopulární restauraci Ostroff. „Nic neumím, ale chci u vás dělat a učit se,“ zněl jeho přijímací monolog. Byl přijat.
Stále ještě nepřesvědčen o tom, že kuchyně je jeho místem pro budoucnost, se vrhl do poznávání kuchařiny. A to s týmž nasazením, s jakým zdolával kilometry v sedle. Michele Genna, který se snad nikdy neprobral z toho, jak se Jiří uvedl, ho provedl základy italské kuchyně a jistě by z něj vychoval velkého kuchaře. Kdyby Ostroff v roce 2002 nespláchla tisíciletá voda.
Po krátkém výletu do Švýcar zakotvil Jiří Nosek v Kampa Parku. Ani tam se však dlouho nezdržel. Odešel do C’est la Vie a zřejmě právě to byl zlomový bod, který přesvědčil stále ještě ne zcela přesvědčeného kuchaře o správnosti jeho cesty. Možná díky Jaroslavu Žídkovi – ten tam tehdy vedl kuchyni – s nímž si dobře porozuměl, možná protože už hlouběji pronikl do tajů řemesla.
Pro sportovně založeného rváče zvyklého vyhrávat přišla mimořádná výzva, když mu po odcházejícím Žídkovi nabídli místo šéfkuchaře. Představte si, stále ještě nevyhraněný kuchař má usednout do židle, kterou opustila v té době už stále známější šéfkuchařská hvězda. Měl strach, ten možná cítili i ti, kdo ho nominovali. Ovšem už tolikrát zmíněná průprava z minulosti mu pomohla také tentokrát. Začal se rvát o pozici na špici, doposledka zužitkoval všechno, co pochytil na minulých štacích, navíc přidal zkušenosti s kreativitou Žídkovou. Do doby, než restaurace ukončila činnost, se naučil i ty méně populární povinnosti šéfkuchaře, administrativu a personalistiku. K srdci mu však nikdy nepřirostly.
Po C’est la Vie si opět střihl sezónu ve Švýcarsku. A ne leckde. La Table d’Adrien ve Verbier se pyšnila hvězdou od Michelinu a tamní kuchyni tehdy vládl Marco Bassi. Jiří tam nakoukl pod pokličku etnické kuchyně regionu, kterou Bassi okořenil jak italskými finesami, tak moderními trendy.
Když se pak Nosek znovu objevil v Praze, právě se otevíral Tančící dům. Pracovat v tamní restauraci Céleste s Bretaňcem Gwendalem Le Ruyet, to lákalo. Z mnoha důvodů to však nedopadlo tak, jak si představoval. Aspoň že po pracovní stránce bylo vše v pořádku – Gwendal je podle Noska kouzelník v práci se zeleninou.
Přesto byl Jiří Nosek i s výše popsanými zkušenostmi za sebou mezi pražskými labužníky prakticky neznámý. Jeho jméno se začalo skloňovat ve všech pádech až tehdy, kdy se objevil v nově otevřené restauraci Apostila. A poté už si Noska vytáhli do připravovaného Zdeněk´s Oyster Baru. Tam se našel a ke spokojenosti své i hostů spolupřipravil ve městě mimořádný podnik. Na první pohled je patrné, že šéfkuchař a restaurace si kápli do noty.
5. 1. 2015
