Ač dědeček býval vrchním ve vyhlášené divadelní kavárně Elektra, Jiřího Krále v mládí povolání lákalo automobilové opojení. Navíc se zhlédl v motorkách, a to tak, že svého času jezdil motokrosové soutěže. Gastronomii přesto neunikl, i když si našel jinou roli než jeho předek.

Praxe v hotelu Beránek ještě nebyla tím pravým akcelerátorem zájmu. Ten se plně rozvinul, když ještě jako učeň přešel do restaurace Peking, dnes již neexistujícího podniku nad stanicí metra I. P. Pavlova. Těžko říct, nakolik zaujme mladého kluka s hlavou stále ještě plnou motorů krájení desítek kilogramů zeleniny na nejrůznější kostičky či nudličky, ale vysvětlení bylo zřejmé. Když totiž učni všechno pokrájeli, namočili houby a kdoví, co ještě, mohli jít domů. Odchod ve dvě hodiny odpoledne byl tehdy hybatelem Králových snah. A k tomu si po práci, byl-li šéf spokojen, mohli uvařit učni sami a vlastně téměř cokoliv. Tehdy se Jiří Král v kuchařině zhlédl a začal se jí věnovat naplno, stejně jako předtím motorkám.

Když nepočítáme epizodu U Kalicha a až dva kbelíky těsta, které znamenaly tisícovku palačinek denně, byl jeho první zastávkou vinný restaurant Pálava. Tam se chodilo jen na rezervace, které si hosté museli objednávat čtrnáct dní dopředu. Tenkrát se psal rok 1988 a především tamní minutková kuchyně patřila v tuzemsku k mimořádným. Půl roku dělal všechno jen v rámci pomocných prací. Po roce už v kuchyni pracoval jako parťák, což se za tehdejších poměrů počítalo za velký sukces.

Shodou okolností se později seznámil s Karlem Lukešem, šéfkuchařem Alcronu. Hotel byl v rekonstrukci a kuchaři začali formovat cateringovou společnost Golem. Setkání vyústilo v Králův profesní „přestup“, jen si předtím ještě odskočil na půl roku do Schwarzwaldu na zkušenou s bavorskou kuchyní.

Golem se za osm let jeho působnosti rozrostl ze čtyř osob na počátku ve firmu, kde Jiří Král už jako sous-chef vládl bezmála čtyřem desítkám lidí v kuchyni. Mezitím však musel projít školou české klasiky U Malvaze, to když byl catering ještě v plenkách a akcí se dělalo pomálu. Dvouletou raubírnu v mrňavé kuchyni přežil proto, že ho i jen občasné cateringové akce hodně lákaly.

Poznamenán Asií, vycvičen v české klasice a zformován nadstandardní mezinárodní kuchyní – to byla studená v Golemu vedle takových es, jakým byl třeba Jiří Petrák – která se Královi líbila nejvíc. I když to s těmi mistry puncovanými účastí na mezinárodních výstavách v Bruselu a Montrealu nebylo snadné. Když se něco nepovedlo, mohl za to zkrátka „mladej“, pokud bylo všechno tiptop, museli ostatní zpívat Hosana. Byla to vynikající škola.

V mezidobí absolvoval půlroční stáž ve Francii, také se ozval národní tým Asociace kuchařů a cukrářů, kde v letech 1996 až 2008 působil jako člen a později kapitán týmu kuchařů. A do toho zavolal Jan Filip a přednesl Královi nabídku k práci ve Francouzské restauraci Obecního domu. V osmadvaceti letech, zocelený všemi posty, jimiž do té doby prošel, se rozhodl přijmout.

Nějaké tři týdny trval ve Francouzské malý kuchařský souboj, jakýsi praktický konkurz. Místo bylo nabídnuto dvěma kuchařům, po zmíněné době se management rozhodl pro Jiřího Krále. A zprvu se pro Krále nová štace nezdála být žádným ternem. Tehdy šlo víceméně o noblesně oděnou standardní restauraci s obvyklým meníčkem a přijatelnými cenami. Přeloženo do praktického jazyka to znamenalo denně plný dům a pro mladého šéfkuchaře také kromě práce na novém konceptu neustálé bitvy se staršími kolegy a jejich zavedenými pořádky. Získat si respekt trvalo půl roku. Poté uběhlo dalších téměř deset let, během nichž se restaurace přetavila v excelentní podnik zvučného renomé s vyhledávanou kuchyní. Už ne ovšem pro každého.

Žádný stroj ale nevydrží věčně. Únava materiálu, „ponorka“ i dopad horšící se ekonomické situace na společnost vyústily v Králův odchod. S novým elánem vystoupal do sedmadvacátého patra budovy City Tower na Pankráci a ujal se hostí v restauraci Aureole. Fusion styl mu nevadil, jen trochu oprášil zkušenosti s asijskou kuchyní. I když ani moc nemusel, neboť během svých cest se k ní dostával poměrně často.

Jeho hlavním úkolem je dnes starat se o to, aby nabídka měla takovou úroveň, která v očích klientů nebude zastíněna efektním umístěním a oslovujícím spojením interiéru a pohledu na Prahu hluboko pod okny. Vzpomeňme si, kolik restaurací v metropoli se s tím nevyrovnalo. Jiří Král však, jak se jeví, během čtyř let v Aureole správný model našel.

15. 2. 2015