Jako snad každý kluk měl jednu velkou lásku – letadla. Jenže švagr, známý kuchař, posunul Honzovy představy od kniplu k vařečce. Začal dokonce ještě před studiem, na prázdninové praxi v Radiu Svobodná Evropa. Ne ale jako předchůdce dnešních mediálně proslavených kuchařů, ale v tamní „závodce“.

Když nastoupil do školy v tehdejším hotelu International, měl před ostatními nevelký náskok, hlavně však chuť se učit. A to ve škole, o níž je řeč, bylo nutnou podmínkou. Své předsevzetí nespadnout mezi řadu tuctových kuchtíků dál pěstoval. Praktická výuka v Červené tabulce mu věc trochu usnadnila. Tenkrát tam šéfoval Jan Horký, pro mladého Součka velký příklad. Naučil se od něho hodně ať už o surovinách, postupech, stavbě lístku nebo kuchařské filozofii vůbec.

Po roce se stěhoval na pokračování školní praxe, co do vzdělávání kuchařů dokonce na nejlepší adresu – do Flambée k Dušanovi Jakubcovi. Tyhle dvě štace ho společně se znamenitou školou velmi dobře připravily pro dráhu profesionálního kuchaře. Ve škole to pak byla Eva Vylítová, která mu díky svému působení u juniorského národního týmu kuchařů odhalila to, o čem se mladému kuchaři jen zdávalo. Aby v mateřském hotelu trénoval s týmem, kam byl v druháku jmenován, praxi ve Flambée ukončil. Pro nároďák pak spolu s ostatními členy vymýšlel receptury a piloval jak práci se surovinou, tak techniky přípravy.

S koncem školy se už jako zaměstnanec octl znovu v Červené tabulce, ovšem jen asi na měsíc. Další příležitost dostal v hodně noblesním podniku Kampa Fish, kde si zařádil na rybách a naučil se o nich ledacos. Pak se ale znovu vrátil do Červené tabulky, kde mu po dvou až třech letech, kdy kuchyně prošla řadou personálních změn, nabídli místo šéfkuchaře. Tehdy prý měl v sobě dost drzosti na to, aby přijal. Ale to netušil, oč jde.

Pár roků po škole byl jedním z nejmladších v kuchyni. Navíc ji svým způsobem šéfovali v Červené tabulce dva lidé, což nemohlo fungovat. Nakonec kolega odešel a Souček zůstal dalších šest let. Jako výhodu viděl existenci tamního vinného baru Grand Cru, kde podnikali první plánovité pokusy o párování vín s jídly v Česku. Krásná doba.

Příští restaurací byla Soave, jakási sestra pankrácké Aureole. Hezký koncept svěží italské kuchyně, ovšem na špatném místě. Naděje do ní vkládané se přes Součkovu příjemnou kuchyni, lehkou a transparentní, nenaplnily. Podobně krátkodechou epizodou byla následná štace v Bílkově 13. Už tehdy několikrát nešťastně profláklá adresa nabízela malou šanci prosadit tam až filigránsky koncipovanou Itálii, s níž tehdy Souček pracoval. To ale nikdy předem nevíte.

S přítelkyní, dnes už manželkou, si zkusili i podnikání ve vlastní restauraci. Nechce o tom moc mluvit, říká pouze tolik: „Nejlepší cesta k odhození růžových brýlí!“ Přitom čísla nevycházela vůbec špatně, dostali se na průměr sto dvaceti obědů denně.

Dnes v La Casa Argentina, kam naskočil ve druhé polovině roku 2015, prožívá zatím dobré časy. Masa tam hrají prim. Za steaky s netradičními místy původu jsou hosté ochotni zaplatit nemalé sumy. Přesto Souček zkouší novinky, a protože má i prostor pro úpravu konceptu, za nedlouhý čas změnil trochu poměr jídel z grilu vůči těm vytvářeným „na sporáku“ (když přišel, vedly grilované řezy asi 80:20).

La Casa Argentina je „fabrikou“ s hromadou kuvérů denně, takže vyhovět tlaku na změny a přitom koncept nepřepálit a neodradit onu sílu stálých hostí, to je Součkovo současné téma. Soudě podle běhu restaurace a stálého přílivu hostů lačnících po dobře odvedeném jídle, je na dobré cestě.

1. 7. 2016