Na školu měl štěstí, odborné učiliště U Krbu patřilo k tomu lepšímu, co tehdy existovalo. Navíc první roky praxe v hotelu Olympik byl z hlediska edukace velice výživné. Jakub prošel veškerá střediska hotelového provozu. Věděl, pro koho vaří, co všechno se v hotelu děje, navíc byl v případě potřeby připraven naskočit i jako „pokojský“.

V kuchyni ale také dostal první významnou lekci. Tehdejší šéfkuchař totiž zapojoval učně jako plnohodnotné členy kuchařské party. Kulhavý naskočil do provozu se vším, co to v hotelu s nějakými třemi stovkami pokojů obnáší.

Ve třeťáku ho přeřadili do Paláce Kinských. V tamním mladém týmu se dobře zabydlel. Nebylo to pro něho až tak obtížné, základy techniky zpracování měl už z domova, šlo tedy o získání odvahy utkat se s exotickou rybou či nevšedním druhem masa.

V tom čase si střihl nástavbu cestovního ruchu v Dejvicích. V rámci praxe působil v tehdy nově otevřené O2 aréně, což byla neocenitelná zkušenost. Co do počtu masakr, zároveň však vysoká kvalita, jakou si návštěvníci Sky boxů a klubového patra, kam byl přidělen, žádali. Rozmanitá kuchyně, hlavně však disciplína a přesnost, vše se připravovalo přesně podle přestávek v utkáních, byly dalšími devizami v Kulhavého profesním růstu.

Po absolvování nadstavby přišla nabídka od společnosti KVP. Prošel si tenkrát během dne všechny provozy, které společnost vlastnila. Roman Nosek, tehdejší tamní šéfkuchař, mu na otázku, kam by chtěl nastoupit, přidělil post v rybí restauraci (právě proto, že Kulhavý chtěl ke steakům). Jen považte, rybami nepolíbený, mladý kuchař ve své první pozici – a rybárna! Kulhavý výzvu přijal a za necelý rok už s rybami uměl pravá kouzla.

Potom přišel onen vytoužený steakhouse a byly z toho tři roky s masem všech druhů a řezů, co jich tehdy bylo k mání. Práce to byla ďábelská. Padesát minut před pochodem apoštolů v Orloji se podnik zaplnil a nikdo z personálu se nezastavil. Potom byla minutka času a znova stejný scénář. Ale touha poznávat novou práci, k níž patřil i raut pro tři tisíce lidí o státním svátku na Hradě, mu dávala sílu a chuť vytrvat.

Následovala restaurace Infinity po boku šéfkuchaře Tomáše Levého. V tom čase byl podnik v oblibě zejména mladých lidí a na Kulhavého vyšly dvě pozice, studený pult a cukrařina. Protože chtěl, brzy pronikl do fines obou segmentů. Šéf také hodně dbal na prezentaci, což Jakubovi otevřelo i tuhle dosud ne moc známou krajinu.

Nastala éra české klasiky v restauraci Černý Orel, kde se začala rodit Kulhavého vize Českého Krumlova. Majitel otevíral hotel Krčínův dům a pro restauraci neměl šéfkuchaře. Zprvu o tom Jakub vážně nepřemýšlel, nicméně začít v šestadvaceti letech svou první šéfkuchařkou misi, navíc promluvit do nepříliš chvalné gastronomické situace ve městě, to byla další výzva. Nevím, jak se Jakubovi podařilo přemluvit přítelkyni, ale do Krumlova se nakonec stěhovali.

Krčínův dům posouval Jakub zvolna vzhůru, když se po dvou letech objevila nová šance. V podobě další restaurace kolekce, tentokrát pivnice. To znamená českou tradiční kuchyni, ke které měl vždycky blízko. Neváhal, navíc mu vyhovovalo, že si mohl postavit kuchyni podle svých představ, což se nepřihodí každému. Jakub se přesunul o pár set metrů dál, do Depa.

Dnes je restaurace úspěšná – možná víc, než by se dalo čekat – a Jakub Kulhavý je přes všechny peripetie a náhlé návaly početných skupin stále stejně zapálený jako po otevření. Snad mu to vydrží co nejdéle.

23. 7. 2015