Ekonomie ani bankovnictví neměly být jeho budoucností, technické obory už vůbec ne. Pak ale zmíněný kamarád navrhl hotelovou školu. K získání diplomu stačila jen dvouletá nástavba, jen bylo třeba vybrat specializovaný obor. Munandar zvolil kuchařinu.

Znamenité kuchařské umění matky jej nijak neovlivnilo, přesto se s mizivým základem dostal na prestižní hotelovou školu. National Hotel Institut Bandung byl totiž propojen s hotelovou školou v Lausanne, osnovy, učebnice i kuchařské knihy měly svůj původ tam. Ariho další cesta tím dostala jasný směr a nabrala raketovou rychlost. Ještě před ukončením studií dostal čtyři nabídky k práci.

V roce 1991 tak Munandar odjel do Londýna a nastoupil v restauraci hotelu Hilton. Roční angažmá znamenalo získávání praktických zkušeností a učení se zběhlosti při práci na různých postech. Když jeho smlouva končila, mohl se v kuchyni postavit kamkoliv.

Vrátil se domů a měl před sebou další dilema, v jaké kuchyni se usadit. Ve hře byla Jakarta, velké a hlučné město se však mladému kuchaři zamlouvalo pramálo. Za cenu tří měsíců čekání na správnou příležitost ji nakonec našel na Bali. Opět v Hiltonu, kde se v roce 1994 setkal s manažerem řetězce Robertem Guidicim, s nímž od té doby ušel kus cesty. Roberto totiž zanedlouho Munandarovi nabídl další přestup, a to do Jihoafrické republiky. V nově otevřené asijské restauraci v resortu Sun City nedaleko Johannesburgu zapadl mezi dvanáct Číňanů, jejichž kuchyně byla hlavním programem. Ari sám obstarával vložku ostatních asijských pokrmů na repertoáru a společně za tři roky udělali z podniku s názvem Orchid v té době asi nejlepší asijskou adresu v zemi.

Za tři roky se znovu ozval Roberto, tentokrát s pozváním do Prahy. Bylo z toho devět let práce v pražském hotelu Hilton, poprvé na postu šéfkuchaře. Přestavte si ty začátky – Asiat přišedší z Afriky měl vládnout týmu evropských kuchařů v mezinárodní, hlavně francouzsky zaměřené kuchyni. Ne všechno, co viděl, se mu líbilo, musel tedy přitvrdit. Postupně se mu ale podařilo tým vyladit, takže kuchyně pracovala tak, jak si přál.

Už čekal na transfer do jiné destinace v rámci řetězce Hilton, ale Prahu nakonec neopustil. Šéfa kuchyně hledal hotel Mandarin Oriental sídlící na Malé Straně a Munandar zbystřil. Asijská kuchyně a povýtce zatraceně vyhlášené restaurace v řetězci, to by bylo něco podle jeho gusta. Nastoupil proto někdy kolem roku 2006 do podniku jako sous-chef. Když potom v únoru 2007 odešel šéfkuchař Gregory McLean, Ari dostal jeho pozici. A také úkol posílit podíl asijské kuchyně v menu, protože ten se k nelibosti tradičních klientů řetězce zvolna tenčil.

Přestože toto období považoval a dodnes považuje za nejpřínosnější, v roce 2009 se Munandar znovu vrátil do náruče Hiltonu. Tenkrát ovšem toho „malého“, do bývalého hotelu Rennaissance V Celnici. A coby šéfkuchař měl na krku znovu řádnou roli – vymyslet koncept, sehnat tým a s ním dát zapomenout na poslední stopy po Ramsayově pražské Maze. To všechno během měsíce, víc času nedostal. Ari jako tehdy už zkušený mistr svého oboru vše zvládl a pod jménem Zinc vytáhl restauraci na výsluní. Vydržel tam pět a půl roku.

Na sklonku léta roku 2014 Ari Munandar usoudil, že je čas splnit si dávný sen o vlastní restauraci. Když se objevil vhodný prostor, svezl se na mohutnící vlně popularity asijské kuchyně v Praze a sen o malém podniku s autentickou kuchyní uvedl v život. Na to, aby nechyboval, je u nás už dlouho, stoprocentní jistotu úspěchu ale neměl. Bohužel koncem dubna – po necelém roce – oznámil, že jeho restaurace ukončuje činnost. Na podzim roku 2015 se nicméně Munandar znovu vrací na scénu, a to v podniku Asian Temple nacházejícím se v pražské Bílkově ulici 13.

8. 2. 2015