Opakovaná derniéra restaurací i naše
Pandemie opět uzavírá restaurace. Z těchto ran se pohostinství bude vzpamatovávat dlouho.
Vstupujeme do druhého týdne druhého období útlumu společnosti. Co oproti tomu prvému naznačuje? Opakované a řekl bych hlubší rozčarování společnosti nad situací. Nepřísluší mi komentovat kroky k obraně před pandemií, nicméně k některým z nich nelze mlčet.
Ministr zdravotnictví jimi zaznamenal jedno vítězství. Postupem, ne nepodobným bleskovým vojenským manévrům, porazil téměř na hlavu české pohostinství. Ubytovací a stravovací služby přišly o svůj přirozený prostor, síť subjektů je zdecimována a téměř rozprášena. Okénka, rozvozy a další pomoc společnosti jsou rozhodně pro lidi vítaným počinem. Nějakým významným příjmem, natož spásonosným pro provozovatele samé, asi bohužel ne.
Z tohoto stavu se pohostinství bude dlouho vzpamatovávat a úplně se nezotaví už nikdy. Přitom v této sféře prokazatelně nakažených bylo žalostně málo pro to, aby muselo nastat tažení, které nastalo.
Potom je tu stejně bolavá kultura, která bývá na řadě vždy. K tomu není co říci, do mysli se jen vkrádají slova písně o tom – parafrázuji – „… jak zakázali hrát a zakázali zpívat…“.
Obavy vyvolávající je i fakt, že ve jménu pomoci se chystají ataky i proti dalším sférám v oblasti obchodu a služeb. Co přinesou, nevíme. Je však jisté, že vyvolávají negativní emoce ve společnosti. S tím, že kdo má být vlastně vítězem, není jasné.
Ze zpráv o komentářích k opatřením zaznívají slova, z nichž mrazí. „… přitvrdíme“ a „dočasně“. Kam až chce pan plukovník v přitvrzování dojít?! To ukázal 21. října, kdy zavřel obchody – i nás.
A k onomu „dočasně“ – jednu „dočasnost“ už jsme tu už měli. Trvala třiadvacet let!
Z uvedeného je zřejmé, domnívám se, proč i my musíme podruhé zavřít krám…
