Kamenné restaurace otevřely brány

• Novinky

---

Když se 11. května uvolnil provoz restauračních zahrádek a letních teras, zavládlo na osvědčených adresách bujaré nadšení. Vyvolalo až euforické nálady a zdálo se, že vše je zpět.
Ovšem tato situace brzy pominula a až na ony osvědčené adresy upadla návštěvnost stěží do průměru. O to více a s většími pochybami byl očekáván 25. květen, kdy první hosty přivítaly i restaurace uvnitř budov. A první den byl podobný jako otvírání zahrádek. Zavedené podniky – především vyhlášené pivnice – praskaly ve švech, a všichni, především pak štamgasti, si užívali návratu zplna hrdla. Na tabuli u jedné z pivnic se dokonce objevil nadšený nápis: „… je čas slavit!“
Bohužel, jak se ukázalo a ukazuje dodnes, není.
Opačně než českým hospodám se totiž vedlo velké většině ostatních. V mnoha z nich byli obsluhující nad hosty v převaze a vyhlášené omezení stran rozestupů stolů a počtu míst nebylo třeba téměř nikde uplatňovat.
Takže se na pořadu dne objevila otázka, co s tím. Všechny odpovědi zůstávají velkou neznámou.
Jaká je nejpravděpodobnější cesta k brzkému návratu celé té báječné nálady v zaplněných lokálech všech konceptů? Obecný vzorec neexistuje, jisté je ale jedno. Bez návratu turistů do republiky je spousta subjektů odsouzena k těžké době čekání. Které může být hodně dlouhé. Některé dokonce postihne smutný konec v podobě insolvence. U ostatních pak bude záležet na mnoha faktorech. Jakkoliv po necelých dvou týdnech provozu nelze činit závěry, něco se ukazuje přece.
Dobrý a víceméně očekávaný nástup prožívají hospody a hospůdky na bázi dobrého piva a české tradiční kuchyně. Tam není o hosty a dobrou atmosféru nouze. Patrně každý máte tu svou, kam jste se po celý čas těšili, takže víte, o kterých je řeč.
Z ostatních potom patrně nejlepší nástupní prostor mají ty orientované na italskou kuchyni. Se znamenitou obsluhou, báječnými jídly snadno pochopitelnými, a vybranými víny především z vinic apeninského poloostrova. Také však českých a moravských sklepů velkých jmen.
Není náhodou, že za některými stojí báječní kuchaři se školou Vita Molliky ve vínku. Jako Miroslav Grusz a jeho MG. Nebo poměrně nově otevřená Dejvická 34 s Tomášem Černým v kuchyni.

Patří sem samozřejmě  i Pasta Fresca a La Finestra in Cucina, obě s časem prověřenou kvalitou. Prvé velí Tomáš Mykytyn a v Platnéřské se kuchyně Tomáše Juříka stala vskutku hitem. Tam všude nebylo patrně třeba klientelou oblíbené vzorce nijak měnit. Krom samozřejmě sezónní obměny menu.

Jinou skupinou jsou restaurace kolekcí či řetězců působících v Praze již delší čas. Jejich bonusem je krom výborné kuchyně často i lokace. Ale turisté, kteří tvořili většinu klientely jim budou chybět.
U některých mohou pomoci lákající cenové úpravy. Či některé programy, které oslovují také českého klienta. Za všechny zmiňuji víkendové brunche v Mlýnci, kdy se nabídka potkává s příjemným prostředím a vstřícným perzonálem.
Jistě jsou i jiné podniky, jimž se daří vykročit lépe, než možná čekali. Především tam, kde nepřemýšleli o kdovíjakých změnách a pustili se vyšlapanými cestami. Ovšem nic proti změnám, jsou-li smysluplné (La Degustation). Záběhový čas však u nich trvá déle a úspěch, zvlášť rychlý, není nikdy zaručen.
I my hosté ale poněkud měníme optiku pohledu. Jsme vnímavější k obsluze, tolerantnější k jejím snahám, chápavější k asi protivné práci s rouškou. Na druhou stranu méně ochotní snášet sebevědomý, přezíravý přístup některých restaurací.
Obě strany tak začínáme na novém hřišti a prakticky od nuly. Je na nás všech, jak tuto hru zahájíme a v budoucnu sehrajeme.