Kamenné restaurace otevřely brány
Kdy, nakolik a zda vůbec se gastronomii podaří vrátit se co nejblíže ke stavu před uzavřením?
Když se 11. května uvolnil provoz restauračních zahrádek a letních teras, zavládlo na osvědčených adresách bujaré nadšení. Vyvolalo až euforické nálady a zdálo se, že vše je zpět.
Ovšem tato situace brzy pominula a až na ony osvědčené adresy upadla návštěvnost stěží do průměru. O to více a s většími pochybami byl očekáván 25. květen, kdy první hosty přivítaly i restaurace uvnitř budov. A první den byl podobný jako otvírání zahrádek. Zavedené podniky – především vyhlášené pivnice – praskaly ve švech, a všichni, především pak štamgasti, si užívali návratu zplna hrdla. Na tabuli u jedné z pivnic se dokonce objevil nadšený nápis: „… je čas slavit!“
Bohužel, jak se ukázalo a ukazuje dodnes, není.
Opačně než českým hospodám se totiž vedlo velké většině ostatních. V mnoha z nich byli obsluhující nad hosty v převaze a vyhlášené omezení stran rozestupů stolů a počtu míst nebylo třeba téměř nikde uplatňovat.
Takže se na pořadu dne objevila otázka, co s tím. Všechny odpovědi zůstávají velkou neznámou.
Jaká je nejpravděpodobnější cesta k brzkému návratu celé té báječné nálady v zaplněných lokálech všech konceptů? Obecný vzorec neexistuje, jisté je ale jedno. Bez návratu turistů do republiky je spousta subjektů odsouzena k těžké době čekání. Které může být hodně dlouhé. Některé dokonce postihne smutný konec v podobě insolvence. U ostatních pak bude záležet na mnoha faktorech. Jakkoliv po necelých dvou týdnech provozu nelze činit závěry, něco se ukazuje přece.
Dobrý a víceméně očekávaný nástup prožívají hospody a hospůdky na bázi dobrého piva a české tradiční kuchyně. Tam není o hosty a dobrou atmosféru nouze. Patrně každý máte tu svou, kam jste se po celý čas těšili, takže víte, o kterých je řeč.
Z ostatních potom patrně nejlepší nástupní prostor mají ty orientované na italskou kuchyni. Se znamenitou obsluhou, báječnými jídly snadno pochopitelnými, a vybranými víny především z vinic apeninského poloostrova. Také však českých a moravských sklepů velkých jmen.
Není náhodou, že za některými stojí báječní kuchaři se školou Vita Molliky ve vínku. Jako Miroslav Grusz a jeho MG. Nebo poměrně nově otevřená Dejvická 34 s Tomášem Černým v kuchyni.
- MG Restaurant
- Dejvická 34
Patří sem samozřejmě i Pasta Fresca a La Finestra in Cucina, obě s časem prověřenou kvalitou. Prvé velí Tomáš Mykytyn a v Platnéřské se kuchyně Tomáše Juříka stala vskutku hitem. Tam všude nebylo patrně třeba klientelou oblíbené vzorce nijak měnit. Krom samozřejmě sezónní obměny menu.
- Pasta Fresca
- La Finestra in Cucina
Jinou skupinou jsou restaurace kolekcí či řetězců působících v Praze již delší čas. Jejich bonusem je krom výborné kuchyně často i lokace. Ale turisté, kteří tvořili většinu klientely jim budou chybět.
U některých mohou pomoci lákající cenové úpravy. Či některé programy, které oslovují také českého klienta. Za všechny zmiňuji víkendové brunche v Mlýnci, kdy se nabídka potkává s příjemným prostředím a vstřícným perzonálem.
Jistě jsou i jiné podniky, jimž se daří vykročit lépe, než možná čekali. Především tam, kde nepřemýšleli o kdovíjakých změnách a pustili se vyšlapanými cestami. Ovšem nic proti změnám, jsou-li smysluplné (La Degustation). Záběhový čas však u nich trvá déle a úspěch, zvlášť rychlý, není nikdy zaručen.
I my hosté ale poněkud měníme optiku pohledu. Jsme vnímavější k obsluze, tolerantnější k jejím snahám, chápavější k asi protivné práci s rouškou. Na druhou stranu méně ochotní snášet sebevědomý, přezíravý přístup některých restaurací.
Obě strany tak začínáme na novém hřišti a prakticky od nuly. Je na nás všech, jak tuto hru zahájíme a v budoucnu sehrajeme.