Když jsem se před pár lety setkal s panem Abtem, majitelem tohoto domácího podniku nacházejícího se nějakých dvacet kilometrů jižně od Prahy, abych od něj koupil španělskou pícku, zjistil jsem, že sám si do svého domku pořizuje pec mnohem větší. Vaření podle vkusu a způsobu našich předků se tak stalo erbovním znakem líšnické restaurace, kde se člověk opravdu cítí jako doma.

Jídelníček se ve Slowpeci se pravidelně obměňuje, lze tam tedy příležitostně zavítat co měsíc a těšit se na nová, „pomalá“ jídla. Protože „všechno dobré chce svůj čas“, jak říkají Kateřina a Jan Abtovi, od nedávna je možnost v areálu i přespat, aby člověk nebouřil po dobré večeři žaludeční šťávy stresem z cestování.

Musím poznamenat, že proklamovaná pomalost se vztahuje výhradně na přípravu pokrmů, nikoli na svižnost obsluhy. Před lety, když restaurace Slowpec začínala, měla možná trochu větší výběr vín. Ten se ale nyní ustálil na profilu, v němž si své rozlévané za dobré peníze najde každý. Moravská vína, nero d´avola či primitivo dokonale uspokojí každého.

Velkou předností podniku je nakupování surovin od farmářů z okolí a důraz na sezónnost – velikonoční beránci, kůzlátka a svatomartinské husy jsou samozřejmostí. Manželé Abtovi, zdá se mi, jako by spíš vařili pro radost druhých než pro zisk (jeho zdroje mají evidentně v jiných zaměstnáních). Jsou přátelští i pozorní a tenhle italský přístup je znát na další složce jídelníčku – rybách a mořských plodech. Kolikrát člověk na jejich facebookových stránkách čte, že právě vyjíždějí z Chorvatska, a už se může těšit na speciality, které okamžitě po příjezdu připraví.

Není se čemu divit, že z poněkud vzdálené Prahy přijíždějí nejen náhodní návštěvníci golfu ze sousedství, ale také vracející se spokojení labužníci. Jak bylo řečeno, zdejší pomalou přípravu jídla lze shrnout heslem „Všechno chce svůj čas“. Připravujete-li maso ve vakuu (tedy sous-vide) hluboko pod bodem 100 stupňů Celsia, výsledkem je krásné pochutnání, ale také potřeba 72 hodin tepelné úpravy. Doporučuji k prvnímu průzkumu pomalu taženou hovězí oháňku nebo vepřové kolínko, podle vkusu a chuti návštěvníka.

Výtečná domácí výchozí surovina, kuchařské umění, moře trpělivosti s několikadenní přípravou a také pec na dřevo, to jsou nezbytné komponenty, které dělají ze Slowpece výjimečnou restauraci. Chuť kouře totiž ničím nenahradíte (aspoň nevím o žádném ani americkém kuchaři, který by ji ve spreji přidával ke svým v elektrické troubě pečeným pokrmům).

Těch dvacet kilometrů za Prahu se vyplatí vyrazit, o víkendech doporučuji rezervaci. Je jasné, že veškerá snaha majitelů se soustředila na přebudování venkovské chalupy v domácí restauraci, na vybavení pecí a personálem, který s ní umí zacházet. Možná by pro doplnění zážitků stálo za úvahu více propracovat vinný lístek, aniž by se ustoupilo ze zásady finanční dostupnosti. Navíc nejsem pijákem kávy, ale někdy prý místní doprovod není k zákusku to pravé. To jsou však jen drobnosti.

Vydrží-li majitelům i obsluze dech a nepojmou-li šílený nápad přistavět další budovy a rozšířit restauraci na velkostravovnu, mohou o této restauraci nedaleko Prahy směle její majitelé prohlašovat „Tak tohle založil můj dědeček a pořád je to dobré“.