Na necelých pěti kilometrech podél toku Úpy mezi Velkou Úpou a Pecí pod Sněžkou je přinejmenším tucet hotelů, hotýlků, horských chalup a chat s restauracemi i bez nich. Vybrat si některou z nich pro posezení a oběd je víceméně dílem náhody. Snad s výjimkou Lovecké chaty. Nevelké jezírko u parkoviště, rozměrné akvárium s čilými pstruhy před vchodem a zajímavý lístek vystavený u cesty, to je zelená pro vstup.

Mladý muž, evidentně ne z branže, ale navýsost příjemný, vám s lístkem podá krátkou historii svého působení zde. Kdy se poté zahledíte do jídelníčku, nebudete výběr snadný – a to navzdory nijak ohromujícímu počtu jídel. Měl jsem chuť na všechno a nejraději bych spořádal celou nabídku.

Nakonec, umravněn číšníkem a ujištěn, že vše je stejně dobré a porce dostatečné, jsem lovecký gambit zahájil kulajdou s houbami. Byla to moje asi šestá během krkonošského pobytu – mnohokrát jsem si tu dal i výborné kyselo – a bez uzardění říkám, že nejlepší. Lehce navinulá, akorát zahuštěná, s množstvím znamenitých brambor pokrájených na malé kostičky a více než štědrou náloží hub. Kopr do polévky šéfkuchař (nebo šéfkuchařka?) přidali v množství, které uspokojí jeho vyznavače, ale neurazí ty, kteří mu neholdují. Do graciézně vyladěného finále si své řeklo i zastřené vejce se žloutkem tak zlatým, jako by je ráno někdo sebral slepičkám v rámci domácí snůšky. Mimořádně povedený start do oběda.

Domácí uzený pstruh s vařeným bramborem byl druhou volbou. Do lokálu pronikala vůně z udírny a po chvíli byl pstruh na stole. Pořádný chlapák, jeden z těch divochů v nádržce, omamně vonící a poněkud nezvykle chutnající. Jemné maso dotknuté vonným dýmem trochu zhrublo a mírně vyschlo, ale prazvláštní příchuť přinášela vzpomínky z dětství – na paběrkované brambory, pstruhy ulovené pod břehem do ruky a pečení toho všeho na ohýnku u potoka. Už tenhle pocit znamenal víc než nejdražší koření světa.

Sice už syt, nicméně rozvášněn vychytaně upravenými krměmi jsem se přecenil a poručil si ještě čtvrtku nadívané lovecké kachničky se zelím. Nebyla velká a přízvisko „lovecká“ značilo způsob úpravy. Všechen tuk pod kůží vsáklo maso a stalo se díky němu vláčným, šťavnatým a neskonale chutným. Nádivku nahrazující přílohu ochutila dávka tuku vytékající z útrob kačeny.

I když jsem se po pár soustech zapřísahal, že už nezvládnu ani kousek, malá porce důrazného a zdravě adstringentního zelí způsobila, že jsem se s novou vervou vrhal na stále odkrytější skelet a hojně kachnu zavlažoval bezvadně ošetřeným Krakonošovým pivem.

S vonným sádlem stékajícím po bradě a břichem jako buben budete sice jen těžko vstávat, ale nadmíru potěšeni. A nic vám nebude vadit, že kdyby vás viděla paní doktorka, nejspíš by to s ní řízlo.

Taková místa, kde kuchaři cizelují staré, do nejzazší almary ukryté receptury, jsou vzácná. Poctivá česká kuchyně přesto zjevně neřekla poslední slovo.