Před časem slynula chata nedaleko Pece pod Sněžkou pověstí, že zde vaří znamenitou kuchyni. Potom šla úroveň dolů, nakonec restauraci zavřeli. Nyní má už nějakou dobu nové provozovatele.
Na necelých pěti kilometrech podél toku Úpy mezi Velkou Úpou a Pecí pod Sněžkou je přinejmenším tucet hotelů, hotýlků, horských chalup a chat s restauracemi i bez nich. Vybrat si některou z nich pro posezení a oběd je víceméně dílem náhody. Snad s výjimkou Lovecké chaty. Nevelké jezírko u parkoviště, rozměrné akvárium s čilými pstruhy před vchodem a zajímavý lístek vystavený u cesty, to je zelená pro vstup.
Mladý muž, evidentně ne z branže, ale navýsost příjemný, vám s lístkem podá krátkou historii svého působení zde. Kdy se poté zahledíte do jídelníčku, nebudete výběr snadný – a to navzdory nijak ohromujícímu počtu jídel. Měl jsem chuť na všechno a nejraději bych spořádal celou nabídku.
Nakonec, umravněn číšníkem a ujištěn, že vše je stejně dobré a porce dostatečné, jsem lovecký gambit zahájil kulajdou s houbami. Byla to moje asi šestá během krkonošského pobytu – mnohokrát jsem si tu dal i výborné kyselo – a bez uzardění říkám, že nejlepší. Lehce navinulá, akorát zahuštěná, s množstvím znamenitých brambor pokrájených na malé kostičky a více než štědrou náloží hub. Kopr do polévky šéfkuchař (nebo šéfkuchařka?) přidali v množství, které uspokojí jeho vyznavače, ale neurazí ty, kteří mu neholdují. Do graciézně vyladěného finále si své řeklo i zastřené vejce se žloutkem tak zlatým, jako by je ráno někdo sebral slepičkám v rámci domácí snůšky. Mimořádně povedený start do oběda.
Domácí uzený pstruh s vařeným bramborem byl druhou volbou. Do lokálu pronikala vůně z udírny a po chvíli byl pstruh na stole. Pořádný chlapák, jeden z těch divochů v nádržce, omamně vonící a poněkud nezvykle chutnající. Jemné maso dotknuté vonným dýmem trochu zhrublo a mírně vyschlo, ale prazvláštní příchuť přinášela vzpomínky z dětství – na paběrkované brambory, pstruhy ulovené pod břehem do ruky a pečení toho všeho na ohýnku u potoka. Už tenhle pocit znamenal víc než nejdražší koření světa.
Sice už syt, nicméně rozvášněn vychytaně upravenými krměmi jsem se přecenil a poručil si ještě čtvrtku nadívané lovecké kachničky se zelím. Nebyla velká a přízvisko „lovecká“ značilo způsob úpravy. Všechen tuk pod kůží vsáklo maso a stalo se díky němu vláčným, šťavnatým a neskonale chutným. Nádivku nahrazující přílohu ochutila dávka tuku vytékající z útrob kačeny.
I když jsem se po pár soustech zapřísahal, že už nezvládnu ani kousek, malá porce důrazného a zdravě adstringentního zelí způsobila, že jsem se s novou vervou vrhal na stále odkrytější skelet a hojně kachnu zavlažoval bezvadně ošetřeným Krakonošovým pivem.
S vonným sádlem stékajícím po bradě a břichem jako buben budete sice jen těžko vstávat, ale nadmíru potěšeni. A nic vám nebude vadit, že kdyby vás viděla paní doktorka, nejspíš by to s ní řízlo.
Taková místa, kde kuchaři cizelují staré, do nejzazší almary ukryté receptury, jsou vzácná. Poctivá česká kuchyně přesto zjevně neřekla poslední slovo.