Šéfkuchař Sokolovny Ladislav Douša se do nového konceptu postil hned, jak se mu uvolnily ruce. To když se Sokolovna postupem času zbavila neduhů růstu a vypracovala se na respektovaný podnik. Výsledkem je zajímavý podnik vysokých ambicí, který si šéfkuchař nadělil coby splnění dávného snu.

Prostor má jednoznačně silný náboj s odkazem na poetiku podobných míst. Hluboké kožené pohovky u kuřáckých stolů jsou reminiscencí na pánské kluby, kdysi tolik oblíbené v celém britském impériu. Zpola restaurace, napůl klub gentlemanů se prezentuje lehce založenými stoly pod velkými svítidly rozlévajícími sinalou záři, jakou mívá zimní Měsíc. Pouze bar zabudovaný mezi dvěma trámy, který kombinuje kov, dřevo a sklo, stejně jako oheň planoucí z velkoformátové plazmové obrazovky připomínají, že jsme přece jen ve třetím miléniu.

Pod krovy v prostoru, kde dřevo, světlo a výzdoba provokují k myšlenkám jak pracovním, tak rozverným, vládne především pohoda a uvolnění. Vinotéka láká nepřebernými etiketami, doširoka rozkročená kuchyně v historickém plášti vstupuje celou svou plochou do nitra restaurace. Grenier je zkrátka inspirující.

Co k atmosféře, která rozněcuje očekávání výsostných kulinářských prožitků, přidává menu? Nepříliš obsažnou, ovšem co do úrovně důstojnou nabídku. Kromě stálých pokrmů na jídelním lístku se co týden obměňuje menu šéfkuchaře.

Během naší návštěvy Ladislav Douša doporučoval coby rozjezd indonéského tuňáka s avokádem, řepou a křenovou pěnou. Líbivou kompozici na skleněném talíři, z něhož se smály tři proužky masa – hnědé při okraji a růžovějící směrem ke středu – doplňoval nevysoký sokl tartaru z téže asijské ryby. Území každé variety bylo pak jako hraničními kameny ohraničeno tmavými kvádříky řepy a bělostnými krychličkami pevné křenové pěny.

Jak se ukázalo, dokonale zpracované maso postrádalo jiskru. Taková ta svěžest, jíž se pyšní květina ozdobená ranní rosou, chyběla. U kousků ryby se o vzrušení postarala křenová pěna, která svou provokativností dala zapomenout na vadnoucí projev tuňáka. Máslově hlaďoučké a natučnělé avokádo zase oživovalo celek stopou jemné, téměř aristokratické chuti. Vnímavě ochucené maso tartaru mělo podobný problém, v jeho případě však zakročila řepa, která ho svou lehýnkou, ale patrnou pikantností osvěžujícím způsobem provanula. Jakkoli výsledný dojem nebyl zářný, nebyl ani nijak dramaticky ošidný.

Hovězí tafelspitz s tradičními doplňky se blýskl v onačejší formě. Znamenitý vývar, optimálně uvařené maso, efektní špalík kosti – píšťala se jí, tuším, také říká – po okraj plné horkého morku. A k tomu přesně trefená zelenina, jež se nebezpečně blížila prvnímu stadiu převaření, ale naštěstí do něj naštěstí nedospěla.

U pětičlenného doprovodu na talíři budila podiv spíš jeho rozmáchlost než složení. Byly přítomny malé topinečky k morku, nechyběly rösti, došlo i na sametově hladký a lahodný špenát, pouze křen byl oproti předchozímu chodu poněkud vyšeptalý. Přes opulentní porci masa bylo nicméně dobrůtek příliš a sníst se navzdory chutné úpravě nedaly. Tím spíš, že ve vývaru tonula slušná porce nudlí, zřejmě fritátových. Byly syté, v čase ztrácely pevnost a rozbředávaly. V souvislosti se servírovanou kopou rösti se zdály až trochu nadbytečné.

Grenier míří hodně vysoko a má na to zbraně. Bez uzardění tam můžete vzít kohokoliv na příjemné posezení a sklenku dobrého vína. Pokud jde o ovšem jídlo, k dokonalosti chybí ještě malý krůček. Teď ho jen udělat!