Nevelká sednice roubenky Farmy Košík v Tuchomi na Nymbursku je místem, kde se dennodenně píše pohádka. Pokaždé na totéž téma, přesto kapitoly přibývají. Tradiční česká kuchyně má totiž stejně jako ta slovenská, která zde rovněž našla široké zázemí, nesčetně podob.

Zprvu se vám mohou drobné nutnosti, jako je kupříkladu víceméně povinná rezervace místa, času i jídla zdát zbytečnými ciráty. Rezervačka v jakési „horní dolní“? Pokud se však objednáte a do malebného sroubku se vydáte, pochopíte.

Kuchyně, které velí jeden z posledních pamětníků nejvěhlasnější éry české gastronomie, Václav Košnář, vás bez dalšího uhrane. Už jenom vůněmi, které se linou z hrnců na úžasném Majestiku – sporáku sporáků. Snad jedinou marnivostí, kterou si jinak skromný kuchař dopřál.

Jak by také ne. Nabídka je takovým zlatým fondem receptur českých chalup, statků i měšťanských rodin, navíc v tom nejvěrnějším podání. Ale posaďte se a posuďte sami.

Chladnými vás nenechá už některá z nabízených polévek. Ať je to kapustnica nebo bramboračka, každá je vykroužená do maximální věrnosti. Slovo prosté tu nelze použít, možná jenom v tom smysl, že Košnářova jídla vycházejí z letitých receptů bez mimořádných úprav. Co však je mimořádné, to jsou jednak suroviny a jednak jejich zpracování.

Brambory, po nichž byste se utloukli, div vzbuzující klobása, excelentní zelí, které by mohlo být vzorovou ukázkou toho, jak má zelí chutnat. Je právě jen tak kyselé, aby srovnalo tuky prýštící z křupavé kačeny, a přitom samo také příjemně křupe. A navíc všechno, snad kromě hovězího, bují či přibývá na váze v nejbližším okolí hospůdky.

Zvláště krásnou partií jsou Košnářovy receptury jehněčího. Z vlastního chovu originálního plemene romanovských ovcí servíruje krmě, jež si získají i zapřisáhlé nepřátele jehněčiny. Opět není třeba za úpravou hledat nějaké čáry či finesy s kořením. Optimálně upečené maso doprovázené zeleninou, s bohatou šťávou ryzí chuti, nic víc. Plemeno vzniklé křížením ovce s muflonem má specifickou chuť, ne tak bohaté na skopový odér, zato s mírným dotekem zvěřiny. Každá varianta, v níž je použito, probudí chuťové senzory do stavu bezmezného chtíče. Třeba s koprovou omáčkou, kterou ne každý může, dává souhru, která se nemá – a nedá – odmítnout.

A kde zůstaly halušky, s čerstvou, loukami provoněnou bryndzou, nebo se zelím a domácím uzeným? A sýry, jimž se nedá odolat, byť už máte za sebou obří porci polévky a za ní jehněčího tak pro tři? Nic z toho by vám nemělo uniknout.

Když nakonec zmoženi tou horou jídla tak chutného, že na talíři nezbude ani soustíčko, se necháte přemluvit k ovocnému koláči s drobenkou nebo lívanečkům – jak ovoce, tak sirupy či marmelády jsou opět z vlastní produkce – jen vzdychnete. A po prvním soustu si necháte moučník zabalit. V duchu si přitom přehráváte film z dávných prázdnin, kdy jste tahle jídla neměli rádi. Ale jedině proto, že vám brala čas na honičky s kluky nebo na nemotorné pokusy o první polibek dívky za lípou na návsi.

Už pro tyhle reminiscence má Košnářova kuchyně svůj půvab. A přitom podobný přístup k tradičním receptům pomalu mizí – není už moc těch, kteří je zvládají v takovém gardu. Umím si představit, kterak si jím ustrojenou svíčkovou na smetaně s Pálffyho knedlíkem vychutnávalo Její Veličenstvo královna Alžběta II. nebo řada dalších osobností, jimž Košnář připravoval galavečeře při prvních návštěvách státníků v novodobé České republice.

Nastavte zkrátka navigaci a vyrazte, v Tuchomi jste z Prahy za slabou hodinku. V milém prostředí Farmy Košík se vám dostane výjimečné péče. Při odchodu se možná zamyslíte nad tím, nakolik je třeba něco měnit na tak sehrané a nám blízké kuchyni, když se dělá s patřičnou bravurou i rozmyslem.