Hotelovku si zapsal až jako druhou variantu budoucnosti. Obchodní škola, kde chtěl studovat, však měla pro Tomáše Juříka několik zádrhelů, hlavně matematiku. Hotelová škola nakonec dopadla, ale rozhodnutí stát se kuchařem se v něm nezrodilo. To přišlo později. První krok učinil na jedné krkonošské horské chatě, kde mu kuchař pan Holan odhalil taje českých hotovek. Stále to ale nebylo ono pověstné prozření.

Teprve ve Florencii, kam jezdili ze školy na prázdninovou praxi, nastal zlom. Přitom to nebyla kdovíjaká kuchyně, malý hotýlek v jedné z řady oněch kouzelných florentských vil. Pro kluka z Moravy přesto měl velké kouzlo. A hlavně parta kuchařů, mezi které se dostal, mu otevřela svět jiné kuchyně. Kuchyně, která byla tvůrčí, nadšená, inspirativní. Tam nastal přerod Tomáše Juříka od „kuchaře z mussu“ v kuchaře opravdového, řemeslu oddaného.

Kromě vaření se soustředil na jazyky a vlastně se připravoval na pozici velkého mistra, jímž se chtěl stát. Měl štěstí, že ho tehdy mladý florentský tým vzal mezi sebe. Naučil se pracovat s dosud nepoznanými surovinami, poprvé tam viděl a filetoval mořské ryby.

Po škole odešel do Prahy a jeho prvním místem byla libanonská restaurace El Emir. Pokud jde o porci práce masakr, ale za slušný peníz. Po krátké anabázi v Pizza Nuova se přesunul do Café Lamborghini, kde potkal s Jiřím Bergmanem. Nový pracovitý šéf předal Juříkovi další nezbytné vlastnosti dobrého kuchaře – svědomitost, důraz na přípravu, respekt k řemeslu. V tom čase také absolvoval všechny interní odborné kurzy společnosti a tahle škola ho znovu posunula – a to až do La Dégustation Bohême Bourgeoise. Nejprve jen na zkoušku. Po dohodě s Karlem Pospíchalem a díky rekonstrukci v Lamborghini to znamenalo rok v báječné partě lidí při práci na skvělé kuchyni.

Záliba v pražském životě však Tomáše Juříka opět odvála dál – nejdřív do Celetné, a potom dokonce do Spojených států. Ty tři měsíce ovšem stály za to. Po stáži ve velezajímavé italské restauraci A Voce v New Yorku se vrátil domů dychtivý dělat velkou kuchyni. A měl štěstí. V restauraci Bellevue se na postu šéfkuchaře objevil Gilad Peled, který Juříkovu touhu po zdokonalování se v kuchyni bezezbytku naplnil. Po zhruba půldruhém roce sice Peled odkvačil na další štaci, Tomáš Juřík však zůstal. Na pozici sous-chefa. Jenže když mu Peled po pár měsících zavolal, zda by nešel k němu do Švýcarska, odehrál se už známý scénář: výpověď, po níž následovala cesta do Švýcar. Bylo to krásných sedm měsíců tvrdé školy.

Po návratu si Tomáš upravil soukromý život – svatbou. A stran dalšího zaměstnání při debatě nad pivem padla zmínka o novém podniku Bottega a možnosti tam pracovat. Připravil pár jídel, ta se líbila, takže jako čerstvý ženáč nastoupil do Havlíčkovy ulice. Znova báječná parta, a tedy radostná práce, odváděná s nadšením a maximální péčí. Trvala rok, po němž přišel posun vzhůru. V La Finestře končil Tomáš Černý a nabídka jeho místa spadla na Juříkův stůl. Nedala se jen tak přejít, a tak Tomáš už druhým rokem překvapuje svými kreacemi na bázi báječně přímočaré italské kuchyně. Kromě toho je jedním z těch mladých kuchařů, kteří posunují dobré jméno českého pohostinství směrem vzhůru.

14. 8. 2018