Za rozhodnutím stát se kuchařem, stála Petrova sestra. Odstěhovala se totiž do Vídně a on zhruba od svých desátých narozenin trávil část prázdnin u ní. Vídeň byla po všech stránkách pro malého kluka rájem, ale Kuncovi se nejvíc zalíbilo v dobrém jídle. A že toho je v městě na Dunaji víc než dost, netřeba dodávat.

Jeho profesní cesta začala v Příbrami na Integrované střední škole hotelového provozu, obchodu a služeb. Někde v tom názvu se skrývá i obor kuchař, který si Petr vybral. A chtěl co nejdřív stát u plotny.

Už od prváku pracoval na tom být nejlepší. V rodině důstojníka všechno dílem probíhalo pod jakýmsi vojenským drilem. A to, jak se ukázalo během dalších let, mu často pomohlo, aby nesbalil kudly a neodešel někam do čtyřky dělat guláše se šesti. Ve snaze poznat řemeslo z gruntu si vybojoval praxi na jatkách, potom se učil v pekárně. Ke konci třetího ročníku mu navíc bylo jasné, že jediné místo, kde může stoupat k vrcholům kulinarie, je Praha.

Restaurace U Vladaře, kde začal, byla svým způsobem zvláštní. Zčásti česká klasika, dílem francouzská kuchyně. Naučit se finesy českých specialit bylo fajn, ale tamní francouzská část byla tehdy už za zenitem. Petr Kunc se začal rozhlížet po něčem příhodnějším a brzy se přesunul do restaurace Cartouche. Ve své době znamenitého podniku s mimořádnou klientelou a denně plným domem. Pod Václavem Janouškem si tam za rok a půl Kunc osvojil základy starofrancouzské kuchyně.

Další zastávkou byla právě otevřená La Provence, kde s francouzskými šéfkuchaři pokračoval v učení se jejich gastronomii. Znovu jen asi tak půl druhého roku. Potom změnil jak restauraci, tak zaměření a v dnes už neexistující Marco Polo se pustil mediteránní kuchyně. V ní pokračoval také v Soho+, ovšem ve svěžím, neokoukaném stylu.

Další změna spadla zčista jasna v podobě nabídky z restaurace Blue v hotelu Ritz-Carlton Grand Cayman na Kajmanských ostrovech. Taková návnada se nedá nespolknout a skočil po ní i Petr, ovšem kvůli tehdy jen prostřední znalosti angličtiny neprošel. Byl zklamán, ale pochopil, že aby mohl dále profesně růst, musí vyjet do zahraničí. Brzy proto seděl v autobusu z birminghamského letiště do Shrewsbury.

Blízko města v jednom lázeňském středisku – Albrighton Hall Hotel – stál už druhý den nato v sedm ráno před šéfkuchařem. Ten vedl sedmičlennou partu v duchu moderní britské kuchyně a práce tam znamenala pro Kunce i šestnáct hodin denně po pět dní v týdnu. I přes přísnost k sobě samému a vytrvalost toho bylo za rok dost. Navíc se konečně slušně domluvil, takže mohl změnit lokál.

A příležitost se naskytla velice rychle. Ve vyhlášené oxfordské restauraci Lemon Tree nastupoval kamarád jako sous-chef a nabídl mu místo na pozici chef de partie. Po necelém roce se Kunc stal junior sous-chefem a zvládal všechno dobře. Majitel restauraci po čase zavřel, Petra s sebou nicméně vzal do Royal Oxford Hotelu v centru města. Jenže ten už chtěl pracovat v michelinské restauraci.

Prvním kontaktem s hvězdnou kuchyní byla čtrnáctidenní stáž u Raymonda Blanka a Garryho Jonese. Na vesnici hodinu od Londýna, ve věčně naprásknuté hospodě jelo na čtyřicet kuchařů klasickou Francii s moderním šmrncem, co si přát víc? Garry Jones Kuncovi nabídl práci, ovšem podmínkou byla smlouva na tři roky. A tak tenhle věčný tulák odmítl možná nevětší nabídku svého života.

Poté Kunc putoval do newsburského hotelu Vineyard, a to za minimální peníz jako commi chef. Takže nic moc, dá se říci. I když postupem času poskočil o tři sekce, stále do práce dojížděl, a proto se s přítelkyní porozhlédli po Londýně. Další štací byla Locanda Locatelli při hotelu Churchill. Tedy přesun na italskou frontu.

Následovaly tři měsíce pod Tomem Aikensem v jeho stejnojmenné restauraci, úžasným kuchařem, který razil francouzskou a britskou modernu, ale se zacházením, které i na otrlého Petra bylo příliš. Poté se ukázal v Dinner by Heston Blumenthal, kde dostal post na sekci masa. Práci u Hestona si užíval, jenže znovu se ozval kamarád a Kunc opět měnil místo. Tehdy mířil do Bangkoku.

V italské fine dining restauraci Calderazzo si poprvé vyzkoušel, co obnáší italská restaurace v Asii. I přes poměrně vysoké ceny dělali dvě stě kuvérů denně, takže mu stačil rok a vracel se do Londýna. Konkrétně do cateringové společnosti Rhubarb, s níž mimo jiné spolupracoval Heston Blumenthal.

Narozeniny členů královské rodiny, svatby aristokratů, ale i Wimbledon a olympiáda, to řešila pětice kreativců v nejvyšší, developerské sekci. A mezi nimi kluk z Příbrami. Denně jiný klient, denně nové menu překypující nápady a propracovanými recepturami. Tam mohl v plné míře uplatnit veškeré své zkušenosti. A přitom stihl několik úžasných stáží, třeba u Nuna Mendese nebo Pierra Gagnaira.

Po úžasných dvou letech v Rhubarb měla přijít práce na Langkawi v Malajsii v prestižním hotelu Datai, ale nevyšlo to. Místo toho přišlo lano z Prahy, konkrétně ze Zátiší, a Petr Kunc se vrátil do Prahy. V roce 2014 se pak stěhoval do restaurace SOHO+. Trochu ubral na kreativitě, novinky podává s citem a postupně. Zřetelně však je už nyní vidět posun, který tamní kuchyně pod režií Petra Kunce udělala. Zatím naposledy Kunc měnil působení v roce 2016, kdy se přesunul do restaurace Salabka v pražské Troji.

23. 11. 2016